Naše skupina se spojila s horolezci a vyrazili jsme vlakem na Budapešť. V Mukačevě jsme odpoledne vystoupili a prošli ulicemi směrem na autobusové nádraží. V ulicích jsem hledal nějaké stopy první republiky - nikdy jsem na bývalé Podkarpatské Rusi předtím nebyl a byl jsem na tuto předválečnou součást Československa zvědavý. Můj tehdejší pocit byl, že by některé domy mohly klidně stát v našich končinách. Po příchodu na autobusové nádraží se dostavily mírné obavy, zda autobus do Košic skutečně z Mukačeva jezdí. Nebyl totiž nikde napsán, žádný jízdní řád do Košic, prostě nic. Ale snad nám někdo řekl, že autobus pojede, ale až ráno. Čekala nás tedy noc na autobusovém nádraží v Mukačevě. Začalo pršet a byla zima. Choulili jsme se k sobě, jak jsme jen dokázali a čekali na ráno. Záchod na nádraží v Mukačevě měl formu dřevěné budky, od které se táhla louže páchoucí moči. Tam to tedy opravdu nešlo.

Ráno přišel nový den, otevřela se konečně čekárna a uvnitř byla informace o tom, že autobus do Košic skutečně jede. Přijel, koupili jsme si lísky do Košic, obsadili jsme i s horolezci větší část autobusu a hurá do přes Užhorod domů. V Užhorodě způsobil už z více než z poloviny zaplněný autobus zděšení. Spousta lidí se do tam do něj nedostala. Ale nám to nevadilo, my jsme chtěli jen rychle domů do Československa. Autobus dorazil na hranici, vysadil nás i s věcmi, otočil se a odjel znovu do Užhorodu pro ty nešťastníky, kteří se nevešli. Došli jsme mezitím k pasové kontrole a zjistili k naší hrůze, že Šéf nemůže najít pas. Všechno prohledal, ale pas nikde. Rýsovala se před ním nutnost se vrátit do Kyjeva na konzulát k vystavení náhradních dokladů. Byli jsme z toho všichni přepadlí, nechat jednoho z nás samotného v Sovětském svazu, dát dohromady peníze na cestu, navíc by přijel do Kyjeva asi v sobotu, konzulát zavřený až do pondělí, prostě problém na problém. Jediná naděje byla, že mu snad pas vypadl v autobuse, mohlo se to ale stát už ve vlaku, v Mukačevě, kdekoliv. Autobus přijel, lidé se vyhrnuli a... pas tam byl! Poslední balvan nám spadl ze srdce, přejeli jsme hranici a měli jsme takovou nefalšovanou radost, že jsme mávali z autobusu lidem venku. Autobus byl sovětský, tak si lidé v Michlaovcích ťukali na čelo.

To je konec mých vzpomínek. Dál už byl jen vlak Košic do Prahy a několik setkání Na Slamníku v Bubenči. A pak fotky, a náhoda, která způsobila vytvoření tohoto webu. Rád své vzpmínky doplním a opravím o cokoliv, co si pamatujete milí kolegové vy. Také společná fotka po 30ti letech by jim slušela. Chochorocho?

Ještě 100 gramů pědredrala!

Petr - Přemysl   

Poslední cesta letadlem byla před námi - přesouvali jsme se z Vilniusu do Kyjeva, odkud jsme měli vlakové jízdenky domů. Už jsme byli ostřílení vzdušní cestovatelé, poslední lety jsme si užívali. Během našeho pobytu v Sovětském svazu jsme už letěli v každé denní době - viděli jsme východ i západ slunce. Do Kyjeva jsme doletěli na místní mezinárodní letiště a přepravili se k ubytování na koleji. Zatímco ubytování v Tallinnu, Leningradu a Vilniusu si už nepamatuji, to kyjevské ano. Tedy možná ano, protože mi některé zážitky splývají. Přijeli jsme na kolej v době dezinsekce. V pokojích, kam jsme se měli nastěhovat se ještě malátně pohyboval chemicky narušený hmyz - včetně ohoho placatého, nevím, zda to byli rusové nebo štěnice. Celkem zděšeni jsme si někde v bezpečí nechali věci a jeli do Kyjeva na prohlídku města, ovšem v naší skupině bublala vzpoura - už jsme nechtěli spát v hrozném prostředí kyjevské koleje, i za cenu že noc strávíme na nádraží v Kyjevě.

První zastávkou v Kyjevě bylo hlavní nádraží, kam se Šéf vypravil povrdit naše lůžkové lístky do Prahy. Měli jsme doma zaplaceny a vystaveny jízdenky i lůžkové lístky. K překvapení Šéfa a potom i nás ostatních nám byly naše lůžkové lístky k ničemu, bez jejich potvrzení z místa odjezdu lůžkového vlaku, tedy z Moskvy. Tentokrát byl šarm našeho Šéfa nedostatečný ke zlomení jasného NE, které mu bylo v příslušných okénkách a kancelářích sděleno. Vlak z Moskvy přijede ASI plný, do vlaku nás vezmou pouze, pokud tam bude místo. Musíte jet do Moskvy do kanceláře, která vypravuje tento lůžkový vlak, jinak vaše lůžkové lístky nejsou k ničemu. Zdálo se, že nám nezbyde, než zkusit, zda ve vlaku budou volná místa, případně poslat Šéfa do Moskvy. Nakonec se však věci vyvinuly jinak. Na nádraží jsme se totiž seznámili se skupinou českých horolezců, jedoucích z Kavkazu, kteří měli stejný problém a kteří se už týden snažili o totéž - dostat se v Kyjevě do lůžkového vlaku vypraveného z Mosky do Prahy. Na jejich příkladě jsme zjistili, že vlaky nejsou ASI plné, ale zcela URČITĚ plné. V příslušném vlaku jedoucím pouze jednou denně totiž nebyly žádné vagóny k sezení, pouze lůžkové vozy. Horolezci se už několik dní pokoušeli do vlaku dostat, nocovali na nádraží, na jednoho nemocného se už dokonce složili a koupili mu letenku z Kyjeva do Prahy. Prosím, nepohlížejte na tuto situaci dnešníma očima, kdy je spousta možností, jak se dostat z Kyjeva do Prahy a hlavně existují obrovské komunikační prostředky. Tenkrát to byl Sovětský svaz, všechno bylo na bumážku, žádný internet nebo mobilní telefony, i jenom meziměstský hovor byl komplikovaný. Mimo pohlednice o nás doma měsíc nic něvěděli. Naštěstí nouze byla i v tomto případě dobrý účitel - horolezci měli už v době našeho seznámení s nimi plán, že nasednou na vlak do Budapešti, který měl zařazeny vagóny k sezení, nepojedou však až do Budapešti, ale vystoupí v Mukačevě, na bývalé Podkarpatské Rusi odkud PRÝ denně jezdí autobus do Košic přes Užhorod. Z Košic bychom pak pokračovali normálním vnitrostátním vlakem. Nám se tento plán líbil, nechtěli jsme čekat, až Šéf dojede do Moskvy do nějaké kanceláře, nechtěli jsme spát na zahmyzené koleji v Kyjevě, chtěli jsme už konečně domů.

Po jednomysleném rozhodnutí odjet vlakem na Budapešť ještě ten den, jsme se vrhli na prohlídku Kyjeva. Pamatuji se, že už jsem dokonce chtěl vhodit 5 kopějek do turniketu při vstupu do kyjevského metra, ale asi ani v Kyjevě jsme neupustili od našeho přístupu, že "Komsomol oplátil" a že průkazka MSS to potvrzjue. Viděli jsme Zlatou bránu, chrám sv. Sofie, Pěčerský klášter, památník obětem 2. sv. války.    

Po třech týdnech práce s dlažbou se vydáme na cesty a pak domů! Sbohem "plytki" (dlaždice), sbohem předměstí s paneláky a jídelnou, kde nemají nože. Montérky dolů do krosen a tašek a jedeme zase na letiště, tentokrát čeká na naši "inostrannaju grupu" Tu 134 a letíme do Leningradu (dnes zase už Petrohradu). V Leningradu bylo vše, jak má být, Aurora, Smolnyj, Ermitáž, do které jsme vnikli zadním vchodem, abychom nemuseli stát ve stometrové frontě, vydávali jsme se za uměleckou školu, které tam měly přednost, za použití univerzálního průkazu MSS: "My architěkty", tvrdili jsme troufale. Maldí, vynalézaví a drzí studenti. Dál Zimní palác, široké bulváry, pokus o jídlo v restauraci - nic tam neměli, dostali jsme talíř nějakých zelených listů, jako králíci. Splývá mi Puškino a Petrodvorec, byli jsme ale tam i tam. Z Petrodvorce pocházel myslím šok, který utrpěla naše děvčata, když absolvovala frontu na záchody. Fronta stála před několika vrátky, která zakrývala jen prostředek postavy na záchodě sedící. Ženy ve frontě tak sledovaly dění na místě samém a komentovaly spodní prádlo těch, které zrovna seděly na záchodě. Nevím už, zda to naše děvčata vydržela nebo zda náhodou nezaběhla do nějakého okrasného křoviska, ale první část jejich vyprávění mi utkvěla dodnes.

V Leningradě jsme spali asi dvě nebo tři noci na místím polytechnickém institutu. Cestovala s námi jakási průvodkyně s dcerou - vyskytují se na našich fotografiích. Odlet z Leningradu mi zůstal dobře v paměti, znovu sedíme v Tu 134 a letadlo roluje, motory vzadu burácí a jdeme jako stíhačka pod slušným úhlem do vzduchu. A hned otočka doprava. Piloti sedící šikmo přes uličku zbledli a konstatovali po chvíli: "Docela nízká zatáčka, to bude nějaký frontový pilot". Z Leningradu letíme do Vilniusu. Ve Vilniusu jsme se cítili už skoro jako doma. Na ulicích byly kavárničky, rozměr města byl lidský, měl jsem pocit, že jsme v Evropě. Třídil jsem si pro sebe pobaltské sovětské republiky podle odhadu, zda ještě někdy mohou nabýt samostatnosti. U Lotyšska mi to přišlo jako vyloučené - počet Rusů už dosáhnul kritické hranice bylo to mezi Lotyši a Rusy 50:50. U Estonska se mi to zdálo jako ještě možné, i když obtížné, protože Rusů tam byla třetina. Litva se mi zdála v nejlepší kondici z hlediska této možnosti, jednak z důvodu nízkého procenta obyvatelstva ruského původu a druhak z důvodu toho "evropského" pocitu, který jsem tam měl. Subjektivní pocity - za 7 let už bylo vše jinak. Prošli jsme ve Vilniusu centrum, nakoukli do kostelů, zašli na dvůr univerzity, do věže katedrály a jeli na výlet na vodní hrad Trakai.

Když se schylovalo ke konci našeho pobytu v Rize, už jsme měli fyzické práce dost a vybavuji si, jak rádi jsme se dívali na naše letenky a jízdenky domů. Ale ještě nám scházel zlatý hřeb našeho pobytu v Rize! Tím zlatým hřebem bylo oznámení našich hostitelů, že všechny zahraniční brigády vystoupí v rámci programu pro rižské školní děti, kterým končily prázdniny, na společném vystoupení. Dopředu to nikdo z nás netušil, a tak jsme z toho byli docela vyvedení z míry. My, technici z ČVUT, budeme někde vystupovat na pódiu. To byla představa... Ale dostali jsme nějaký sál ke zkoušení a nakonec jsme se rozhodli, že naším vystoupením bude to, co umíme nejlépe, tedy zazpíváme písničky, které jsme tak spokojeně z plna hrdla zpívali na našich mejdanech. Nepamatuji se, zda Paga (houslista) neměl k tomu nějaký recitál, ale pamatuji se dobře, že jsme se rozhodli zahrát a zazpívat Suchého Marnivou sestřenici ("Měla vlasy samou loknu, jé-jeje") a Krylovo Anděla ("Z rozmlácenýho kostela..."). Kryla jsme si běžně zpívali a zde jsme to pojali, jako skvělou recesi - co mohou rižské školní děti (a jejich učitelé) vědět o zakázaném písničkáři, který dnes působí v Rádiu Svobodná Evropa. Nic, nerozumí nám a melodie je přece skvělá.

Když přišel den D, dojeli jsme do nějakého obrovského domu kultury blízko centra Rigy a pak už přišlo naše vystoupení. Našemu nadšenému zpěvu se dostalo zaloužených ovací, učitelky nám pochavlně kývaly - asi za to nadšení - ale nás trochu zamrazilo, protože program snímaly televizní kamery. Mohl z toho být pěkný průšvih. Ale nebyl, asi to byla jen lokální republiková televize = spkojenost na všech stranách.  

Po druhém týdnu naší brigády jsme se na víkend vypravili na velký výlet. Letadlem do Tallinnu! Původně jsme snad měli jet vlakem, ale náš schopný Šéf nám zajistil příjemnější cestu. Jako "inostrannaja grupa" jsme se znovu dostali do letadla (Antonov 24) jako první, tentokrát ale už s palubními lístky. V Tallinnu jsme byli za pár desítek minut a z letiště jsme se vydali ubytovat na kolej nějaké místní vysoké školy. Po ubytování jsme se pěšky vydali do města. Byli jsme na předměstí a abychom náhodou nebloudili, zeptali jsme se na cestu do centra kolemjdoucího. Kolemjdoucí nám ukázal směr a odešel. Byli jsme z toho zaražení, protože podle naší orientace jsme měli jít někam jinam, než nám ukázal tento člověk. Nakonec jsme usoudili, že v Estonec nemusí z naší slovanské ruštiny poznat, že nejsme Rusové nebo Ukrajinci a že nás jako hlučnou a veselou skupinu Rusů mohl poslat schválně a zlomyslně na jinou stranu. Další pokus s jiným kolemjdoucím jsme tedy absolvovali v němčině a vida! Dostalo se nám vřelé rady a směr do centra byl přesně opačný, než nám bylo původně ukázáno. Vyvodili jsme z toho závěr, že ruština je jako komunikační jazyk v Sovětském svazu nevýhodná, protože prostě je výhodné být vždy "inostarannoj grupoj".

O tom, že centrum Tallinnu nás překvapilo krásou a starobylostí není potřeba dlouho psát, je to vidět z fotografií. Navštívili jsme i nějaký památník estonské nezávislosti nebo spíše jeho místo, které mělo za Sovětského svazu jinou funkci, ale nic jasného a konkrétního si už o tom místě nevybavím.

Po víkendu v Tallinnu zase stejnou cestou zpět na kolej do Rigy a v pondělí pokládat dlažbu.  

Práce byla fyzická, žádná věda. Ráno do skladu pro nářadí, a pak husím pochodem s lopatami a hráběmi na ramenou s recitací: "Raz, dva, tři, čtyři, pět, šet, sedm, osm, Arizona, raz dva,..." Na počítání jsme šli dopředu, na Arizona jsme dělali kroky nazpátek. Pěkně v centru sídliště po hlavní třídě, musel bý na nás úžasný pohled:-). 

Pokládali jsme dlažbu na chodníky. Připravit pískové lože, nanosit si betonové dlaždice, položit je a upravit okolí. Hned první den, když jsme začali pracovat, tak se nám přišla stará babka poklonit až po pás. Jak v ruské pohádce. Neflákali jsme se, snažili jsme se, aby práce byla k něčemu. Ke konci brigády jsme už takové tempo nedrželi, museli jsme si práci šetřit, aby nás náhodou neroztrhli a neposlali některé pracovat někam jinam. Vybavuji si zase, že nám v této poslední fázi nějaká paní přišla sdělit, že: "Tak rabótať nělzjá". Je ovšem pravdou, že za námi zůstaly desítky, možná i stovky metrů dlaždicových chodníků. Bulharští studenti, kteří pracovali poblíž, si po celou dobu vyhráli s dlážděním náměstíčka s nějakým pomníkem. Oproti nim jsme byli hvězdy. Aspoň tedy v našich očích ;-). Matně si vzpomínám, že nám Šéf vyhrožoval, že si také nemusíme nic vydělat a že ještě budeme doplácet za cestování. Ale možná si to nepmatuji správně - možná to je vzpomínka přišlá odjinud. Šéfe, pokud si to přečteš, oprav mne, prosím.

Pracovali jsme po skupinkách, někdy spolu, jindy o pár bloků dál, někdy sami, jindy s lotyšskými studenty. Pro dlažbu jsme jezdili na korbě náklaďáku na nějaký dvůr ve starší části rižského předměstí. Při nakládání a vykládání jsme si obvykle dobře zaposilovali. Ale byla to změna a chvilku jsme se vezli. Poprvé, když jsme se vraceli ze dvora, sedíce na naložených dlaždicích na korbě náklaďáku, nás vyděsil pohled na nízké trolejbusové troleje, které se nám někdy míhaly jen těsně nad hlavami. Raději jsme si pak napříště dělali na korbě nízké sezení, abychom se s trolejemi neseznámili důvěrněji. 

Jak jsme pracovali odděleně, tak vznikaly mezi jednotlivými skupinkami oddělené zážitky, které se potom proměňovaly v legendy. Piloti vyprávěli, že jednou je pozval nějaký člověk z paneláku, před kterým pracovali, k sobě domů. Byl trochu podivný, ale nakonec podivné tam bylo z našeho pohledu celkem všechno, paneláky otlučené, vstup do paneláků vypadal jak vstup do kůlny. Věrni zásadě, dříve v tomto blogu popsané, že zkusit se má všechno a hnáni zvědovastí, k tomuto člověku zašli domů. Ale tam se nakonec odchýlili od pevných zásad Humus klubu, protože při pohledu na hostitelovy černé vykotlané zuby a při pohledu na nabízenou šlichtu raději potupně prchli ven ke svým lopatám.  

Další legenda se týkala několikrát viděného zvířete "kočkopsa". Zepředu pes s trochu protáhlým čumákem a zezadu kočka s dlouhým huňatým ocasem, silné zadní běhy, toto zvíře se pohybovalo mezi keři na sídlišti, kde jsme pracovali. Mnohokrát jsme si vzrušeně vyprávěli o tom, kdo a kde ho zrovna viděl. Samozřejmě, tušili jsme, že to je kočka, ale tahle hra nás bavila a dokonce jsme kočkopsa na závěr i vyfotili, když se nám mihnul před připraveným fotoaparátem.

Na oběd jsme chodili do místní jídelny na hlavní ulici. Vzpomínám si na překvapení, když jsme viděli, že příbor je tvořen jen lžicí a vidličkou. Na náš dotaz, kde že jsou nože, nám odpověděli dotazem: "Na co nože?" "Třeba na maso, čím ho ukrojíme?", ptali jsme se zase my. "Maso nebude", zněla definitivní odpověď. Ale pro spravedlnost a úplnost musím potvrdit, že jednou nože vytáhli - byl totiž k jídlu nějaký mletý řízek.

Naše brigáda dostala styčného studenta z místní vysoké školy - nějaký Serjoža nebo... - už nevím. Snad si na jméno někdo z mých kolegů ještě pamatuje. Vyznačoval se tím, že s ním nebylo moc legrace, tvářil se zásadně jako kakabus, chtěl se stát vojákem z povolání a na naše vysvětlování, že není dobře, že jsou u nás doma v Československu sovětská vojska, odpověděl: "Proč? Vždyť vaši vojáci jsou zase u nás". Co s takovým volem, že? Ještě se vyznačoval tím, že při mluvě extrémně "modluloval" svůj hlas. Nahoru a dolů, jak vlny na moři. 

Spolupracovali jsme na brigádě i s lotyšskými studenty, jejichž jména si už dnes vůbec nepamatuji. Když nebyl nablízku žádný Rus, zejména náš Serjoža, tak s námi normálně mluvili a dovolili si i nadávat na režim. Chápali z našeho chování, že my žádnou ideologií nejsme postižení a že není nebezpečné s námi vést protistátní řeči. Tuším, že to vyprávěl jeden z Pilotů, že když při práci vyhrabali ze země kus nějakého beztvarého železa, komentoval to Lotyš slovy: "To je tady po mém dědečkovi, když hnali Sověty". Celkem rád jsem s Lotyši trávil čas, bylo to vzájemné, navíc umocněné zájmem Lotyšů o naše děvčata. Neměli chlapci moc šancí, protože sovětská realita asi naše děvčata dost děsila. I když, matně si vybavuji, že někteří Lotyši byli opravdu charizmatičtí a snad i jeden z nich chtěl za jedním naším děvčetem přijet do Československa. Jak to dopadlo nevím. Pamatuji se, jak jsme jednou přišli na diskotéku a Lotyši na počest našich děvčat zapěli skvěle a capella "Only You" od Flying Pickets. Čerstvý západní hit, skvěle zazpívaný v Sovětském svazu. Můj pozitivní vztah k Lotyšům narušila jedna událost, která se teď jeví jako naprostá malichernost, ale tehdy mne prostě jeden Lotyš naštval. A já jsem se pak zpětně naštval na ně. Jak to vzniklo? Chodili jsme s nimi po Rize a došli jsme k soše ženy na vysokém podstavci, držící vysoko nad hlavou tři hvězdy. Opravdu krásný památník. Chválil jsem ho před Lotyši a ti mi vysvětlili, že to je památník lotyšské nezávislosti a že se vyznačuje tím, že žena stojí zády k soše Lenina na stejné ulici na dalším náměstí, což je symbolicky důležité. Jindy nám zase ukázali budovu KGB se slovy, že se v Lotyšsku říká, že je ta budova vysoká tak, až je z ní vidět na Sibiř. Ale zpět k památníku nezávislosti. Jeden z lotyšských studentů mi pak řekl, že autorem památníku je jeho děda a že má ještě jeho sádrové formy doma na půdě. Zeptal jsem se ho, zda jsou k vidění nebo k mání a on mi slíbil, že mi jednu sádrovou formu donese. Cítil jsem se dopředu zavázaný a tak jsem za něj několikrát zaplatil pivo. Peněz jsme zase tak moc neměli, jako všichni studenti. Stále sliboval a stále se pak na něco vymlouval. Až těsně před odjezdem z Rigy mi došlo, že mne asi jenom tahá za nos a že žádný sádrový odlitek sochy nikdy neuvidím.

Dnes, po 30ti letech, už přesně nevím, jak vše probíhalo, ale vzpomínám si, že jsme byli na pokoji tři, tváře si vybavím, ale jména si už s tvářemi úplně jistě nespojím. Honza a ...? Na koleji s námi bydlely i další skupiny brigádníků. Určitě Bulhaři, Východní Němci, Maďaři, nějaká sovětská skupina studentů. Snídali jsme v jídelně na koleji, obědvali jsme jinde a večeři jsme zase měli na koleji. Oblíbenou zábavou našich děvčat bylo v noci dojít do pokoje zatřást s někým - jedno s kým - a zeptat se ho: "Máš dost pod hlavou?" Tato hláška byla jedním z trvalých hesel naší letní aktivity. Ještě se používala varianta: "Nespi, budeš malátnej". My jsme zase chodili děvčatům večer zpívat slovenskou ukolébavku "Dobrú noc". Bylo to hezké.

Každý druhý den jsme na koleji měli mejdan. Pracovali jsme fyzicky, a tak jsme jednu noc zahnali spánkem únavu, druhý večer už bylo zase veselo. Byli jsme tím asi nápadní a o "těch Češích", kteří se stále smáli, hráli a zpívali, se zanedlouho mezi ostatními studenty vyprávělo. Kupovali jsme si z alkoholu hlavně vodku - ta nebyla tak drahá, jako pivo, a kvalita byla výtečná. Jednou jsem byl ještě s někým vrátit prázdné lahve od vodky v obchodě na místním sídlišti, kde jsme je předtím kupovali. Překvapilo nás, že prodavač lahve nechtěl vzít nazpátek a říkal nám, že se lahve vrací pouze v obchodě na hlavním nádraží. Nechtěl jsem se dát, vždyť jsme tam lahve zakoupili, ale prodavač byl neoblomný. Po vrušené diskusi jsem si nahlas ulevil: "Charošaja sistěma". Prodavač vyletěl jsko čertík z krabičky a útočně se zeptal: "A što ty takój? Věngr?" (Co jsi ty zač, Maďar?), což jsem v zájmu zachování věčného českoslovesko - sovětského přátelství potvrdil a rychle z obchodu vypadnul. Maďaři, prosím, promiňte.

Jeden mejdan mi utkvěl v paměti tím, že bylo veselo, zpěv a alkohol a že jsem se tam seznámil s nějakým skvělým člověkem, se kterým jsme si pak celý večer vykládali. Mezitím jsme zpívali a hráli - měli jsme tři kytary, housle a trubku -  a zase si vykládali. Ráno jsem se vzbudil na stejném pokoji, kde se konal mejdan a zjistil jsem, že vedle mne spí i ten skvělý společník ze včerejšího večera. Problém nastal, když se tento také vzbudil  a já jsem zjistil, že to je student z Drážďan a že mu skoro nerozumím. Od té doby vím, že alkohol může zlepšovat jazykové schopnosti. Ale zaručené to není.

Kolej byla na pěkném místě, u řeky, na ostrově, blízko krásného lanového mostu. Když jsme ráno vyjížděli do práce, měli jsme panoráma Rigy před sebou jako na dlani. Jezdili jsme autobusem k hlavnímu nádraží, prošli jsme podjezd pod železnicí a dále jsme pokračovali tramvají až na konečnou na předměstí Rigy. Nazpátek jsme jezdili tramvají o kus dále, než jsme ráno nastupovali, a pak jsme přestoupili na trolejbus ke koleji. Jezdili jsme zásadně bez placení, všichni jsme měli průkazky Mezinárodního svazu studenstva, mimochodem podepsané předsedou MSS, jakýmsi Miroslavem Štěpánem :-), které byly jinak k ničemu, ale v Sovětském svazu jsme s nimi dokázali "kouzlit". S drzostí našeho mládí a se znalostí úcty sovětského člověka k "bumážce", jsme se s nějakým placením jízdného nezdržovali, a jezdili jsme na průkazky MSS. Důsledně, všude, i ve vlaku. V městské dopravě to nebyl celkem problém, protože cestující se prokazovali ukázáním předplatné jízdenky ostatním cestujícím, ale ve vlaku do Jurmaly a zpět, když jsme se z Rigy vypravili k moři, jsme se vždy potkali s průvodčím. Naprostá většina průvodčích po ukázání průkazky MSS a našem suverénním prohlášení: "Komsomol oplátil" už neřekla nic a odešla dále. Ještě jedna věc z městské dopravy stojí za zmínku. Měl jsem neodbytný pocit, že se v prostředcích městské dopravy chováme stejně, jako se často chovali Němci u nás. Tedy hlučně a vesele. Jasně, bylo v tom naše mládí a radost za života, ale myslím si, že jsme možná podvědomě vůči všemu okolo cítili určitou civilizační převahu, jakou stejně podvědomě cítili Němci u nás vůči nám. 

Let Minsk - Riga měl z mého pohledu dva vrcholy, o kterých jsem pak dlouho vyprávěl a které mi lidé většinou nevěřili. První vrchol byl ještě na letišti. Po naší skupině bez palubních lístků totiž přišli řádní cestující, kteří palubní lístky měli. Z dnešního pohledu to je neomluvitelné, ale z pohledu studentů bez palubních lístků je pochopitelné, že jsme nikdo své místo, na které měl nárok asi někdo jiný, prostě nechtěli opustit. Vzniknul lehký zmatek, který gradoval zjištěním, že v letadle pro 50 cestujících je 51 lidí. Situace byla řešena jak v nejlepší francouzské komedii. Nejdříve letuška u posledního stojícího cestujícího zkontrolovala palubní lístek a uznala, že je v pořádku a že na místě sedí někdo z "innostarnnoj grupy". Zavolala proto vedoucí kabiny, která provedla stejný průzkum palubního lístku a došla pochopitelně ke stejném závěru. I zavolala vedoucí kabiny kapitána letadla, který situci vyřešil "polním" způsobem. Po kontrole neřešitelné situace rozhodnul o tom, že cestující poletí v zavazadlovém prostoru, kde mu z kufrů vlastnoručně vyrobil sezení. Toto jsem viděl na vlastní oči, protože jsem seděl na samostatném posledním sedadle nalevo - šikmo dozadu napravo už byla dveře do zavazadlového prostoru. Problém vyřešen, zavazdlový prostor zavřen, cestující let přežil v pořádku.

Druhým vrcholem byl start letadla. Sedím u okna, letadlo se rozjíždí, uhání rychleji a rychleji a ... na mne od okna fouká. Říkám si, nesmysl, v letadle nemůže foukat, v letadle nejsou přeci otevíratelná okna. Jal jsme se tedy úkaz zkoumat podrobněji a zjistil jsem, jetště šílenější věc, než byl pasažér v zavazadlovém prostoru. Pod rámem okna byla mezera, ze které skutečně foukal vzduch. Dnes už se mi to zdá také neuvěřitelné, ale díra v draku letadla byla o něco větší, než byl rám okna. Chápete to? Já ne, ale zažil jsem to.

Neletěli jsme nijak vysoko a po nedlouhé době jsme v pořádku přistáli na letišti v Rize, odkud jsme autobusem odjeli na kolej na ostrov řeky Daugavy, vedle známého lanového mostu.